Jdi na obsah Jdi na menu
 


Recenze alba ... a mezi tím to někde je od Milana Tesaře

20. 9. 2010

 

HONZÍKOVA CESTA: ...A MEZI TÍM TO NĚKDE JE (RECENZE)

Datum vložení: 5. 3. 2009, 14:15
AutorMilan Tesař
RubrikyFolkNoKlasik recenzeWorld Music
 

Skupina Honzíkova cesta z Jihlavy, která už dvakrát vystoupila živě v pořadu Proglasu Jak se vám líbí, vydala loni své druhé album s dlouhým názvem a krátkou stopáží. Přečtěte si naši recenzi. A chcete-li, napište do diskuse pod článkem, jestli Honzíkovu cestu znáte, případně zda se vám její písně líbí.

 

CD Honzíkova cestaČtyři roky po svém debutovém albu Letobludy natočilo jihlavské trio Honzíkova cesta novinku s názvem …a mezi tím to někde je. Rozsahem skrovná kolekce (málo přes 35 minut) obsahuje 15 většinou kratičkých skladeb, na kterých se autorsky podíleli členové skupiny Jan Fous (kytara, zpěv) a Jana Havlová (zpěv, flétna, rytmika) a několik externistů. Podobně jako na předchozím CD najdeme i na novince také dvě upravené romské písně.

Honzíkova cesta, kterou vedle zmíněných dvou protagonistů tvoří ještě baskytarista Béďa Němeček, zaujme už v první skladbě Roh ulice dvěma příjemnými fakty: jednak zdravě optimistickým hlasem zpěvačky, jednak uměním vyčarovat na minimální časové ploše (2:09) a s velmi komorní sestavou plný zvuk a invenční aranže, které se v průběhu písně ještě vyvíjejí. Vše do sebe zapadá, včetně flétny na konci miniatury. Na to nejlepší z českého amatérského akustického folku odkazuje i druhá píseň Pěna dní, která mi v některých momentech připomíná nedoceněný – a už neexistující – Folklok. A do portfolia kapely z Vysočiny překvapivě dobře zapadá i španělsky zpívaná Muchacha. Chcete-li další přirovnání, pak jazzfolková Potmě evokuje Nerez (podobně jako třebaÚzkost), Vítr zní jako divadelní šanson a ve vtipné Delikatese kapele odpustíte méně výrazný mužský vokál kvůli povedeným slovním hříčkám.

Roli hlavního melodického nástroje – vedle hlasu – hraje zpravidla flétna. Kytara vykresluje škálu tónů od běžnějšího folkového doprovodu přes už zmíněné náznaky jazzu nebo latiny až po nefalšovaný swingový rytmus (Vzpomínám). Basa sice většinou zůstává ukázněně v pozadí, avšak v písních jako Potmě, Muchachanebo Vítr hraje klíčovou roli. Sympatie si u mne kapela získala i tím, jak odmítá některá klišé: když se například ve Vzpomínám zpívá o klavíru, klavír – překvapivě – nezazní. Je na posluchači, aby si jej představil.

A hudba, která otevírá okna posluchačovy fantazie, je hodna pozornosti. Honzíkova cesta je docela nenápadná kapela a její druhé album je krátké. Obsahuje však tolik dobré muziky jako málokterý jiný nosič z oblasti neprofesionálního folku.

Rok vydání: 2008
Vydáno vlastním nákladem
Žánr: folk
Celkový čas: 35:48